Veronika Machalová

Své dětství prožila Veronika částečně doma s rodiči a dvěma sourozenci. Kvůli častým zlomeninám (bylo jich více jak sto) i částečně v nemocnicích a po ústavech, kde vychodila mateřskou, základní a střední školu. V ústavech poznala děti, které měly podobné nebo i jiné postižení, naučila se empatii, pomoci druhému a i chápání, že život není vždy radostný nebo dlouhý. Některé nemoci skýtaly progresi takového rázu, že již ve školkových letech zažila smrt stejně staré kamarádky. Mateřskou a základní školu prošla v Praze. Domů to měla přes 150 km, nebyla dálnice, nebylo tedy ani lehké jezdit častěji. Zůstávala i několik měsíců bez rodičů, nešlo to jinak. Díky dlouhodobému pobytu v nemocnicích a ústavech si vytvořila s dětmi navzájem hluboká pouta. Říkaly si „ségra nebo brácha“ a jak šel čas, jejich životy se různě prolínaly a mísily. Každý z nich si vybral jinou cestu.

Veronika chtěla studovat střední školu s maturitou. Jediná škola s maturitou pro vozíčkáře přístupna byla až v Brně. Šla studovat tedy do Brna. Byla od rodiny přes 300 km a musela se spolehnout na sebe. Domů jezdila jen na velké prázdniny a na Vánoce. Život na Moravě jí začal neskutečně bavit. Při studiu na střední škole docházela do školky a školy pro děti, které nejezdily domů a zůstávaly v ústavu. Bylo ji líto, že brečí, chtějí maminku, jsou zlomené nebo samy…takhle to nechtěla a tak každou chvíli za nimi chodila. Radost, to bylo to, co jí naplňovalo. Po škole začala v Brně pracovat, žila v bezbariérovém bytě, sportovala, s kamarády tančili country tance, hráli s kapelou. Až se zabydlela, šla za sociální pracovnicí a začala si brávat do hostitelské péče 3 letou holčičku. Té se pak přes FOD našel domov. Brávala si další děti do hostitelské péče k sobě domů. Některé děti nesměly však opustit ústavní brány, nebyly právně volné, ale na akce nebo tábory pod organizací mohly a tak s kamarády a zakladatelem organizace udělali sekci pro děti. Dělali tábory, víkendové akce pro děti z ÚSP. Mnohé jsou již dospělé a mají své rodiny.

Psal se rok 2009. Kamarádka Romča, „ségra“, čekala miminko. Byla druhá z jejich party, které se povedlo mít partnera a čekat rodinu. Její tělo bylo slabé a tak 10 dní po porodu holčičky zemřela. Odporný den, na který nejde zapomenout. Všichni se sešli a rozloučili se s ní. Veru se narodila nedonošená, měla 1 kg, hadičky, hadičky a zase hadičky. Ležela s ní v nemocnici a bojovali všichni. Postupně se sestěhovali k sobě – Veronika, otec Verunky a Verunka. Dnes je Verunce 15 let, má DMO, PAS, LMR.Před 9 lety se Veronice narodil kluk jak buk Martin. Je to drak. Obě děti dělají radost.

Přáním Veroniky je být tu pro lidi. Pomáhat, tam, kde se dá a je to potřeba, někdy prostě život nejde a nebo se zadrhává. Má mnoho plánů, projektů, které chce uskutečnit. Na to je potřeba víra, odvaha, síla, odhodlání, moudrost srdce, ale také být moudrým a vědět. Ač si hodně nevěřila, dostala se na VŠ a úspěšně zdolala 1.ročník. Na školu potřebuje na oba semestry 65.000,-. Polovinu si zvládla sama našetřit a o druhou nás požádala o pomoc s financováním.

Příspěvek pokryl jeden semestr školného na VŠ.